Články

Expedice Norsko 2017 - ep.5

Expedice Norsko 2017 - ep.5

A je tu pátý díl vyprávění z našeho putování po zemích norských - ledovec Jostedalsbreen.

Ledovec

13. 7. odpoledne. Cesta  do Jostedalbreenu

Odpolední slunce, Kuki, Bang!, dobroty z Kiwi, spokojený chroupání a chrápání – prostě obvyklá autobusová pohodinda. Projíždíme kolem liduprázdných skiareálů. Svahy jsou teď v létě bez vrstvy lyžařů a sněhu opuštěný a holý jako Vencova nablýskaná pleška. Dole v údolí, v prodejnách se sportovníma potřebama, už jsou za výlohama vyskládaný hromady lyží, který čekají, až přijde jejich čas. Páč v zimě to bude jinej byznys.

Když jsme se propletli všema serpentinama a konečně dorazili na místo, chvíli jsme zmateně vystupovali a nastupovali, vyházeli jsme naše krosny z autobusu ven a hned nato jsme zase strkali všechno zpátky. Maruška se totiž hecla a nakonec nás přeci jen popovezla ještě o kus dál, než bylo v plánu podle její vysloužilý mapy z doby, kdy ještě Kája Gottů Zlatýho slavíka opravdu nečekal a GPSka bylo sprostý slovo.

Po střetu s traktorem v zatáčce už nás ale dost hrubě vykázala pryč, a tak jsme museli dál funět do kopce po svých. Napráskat se před dvouhodinovým výstupem půl kilem bramborovýho salátu se neukázalo jako dobrá taktika. Zvlášť když vás na zádech kromě půltunový krosny ještě tíží slovo boží, viď Hejkale. Jenže Bibli přece člověk, kterej nosí tričko s nápisem „Ježíšek neexistuje!“, nutně potřebuje. Není divu, že nám cesta vůbec neodsejpala. Deset. Jedenáct. Půlnoc. Žádný vhodný tábořiště na obzoru. Všude jen samá vodou nasáklá rašelina. Kašlem na  to a kempíme na miniaturním parkovišti o rozloze asi tak tři metry čtvereční, stan na stan, tělo na tělo, Matěj na Fidoře.

Tak sladký sny, tyvole. 

14. 7. Výlet k ledovci I

Zase ty těžký rána. Vyráželi jsme po skupinkách podle různých stupňů rozespalosti. Dan si kupříkladu přivstal, aby se porozhlídnul po okolí a vybral příhodnější místo ke stanování. Tři hodiny nato si přivstal i Hejkal. Pecka. Můžeme vyrazit.

Došli jsme na úžasnou louku se spoustou turistických chatek pokrytých travou a travou pokrytou kravincema. Double combo, řekla bych. Krávy a turisti, jedni přátelštější než druhý, se tu opravdu vyskytují v hojném počtu. O tom jsme se přesvědčili hned, jak jsme vytáhli paty z narychlo postavených stanů a vydali se na cestu k samotnýmu splazu ledovce.

Už zase do kopce. Musím furt zastavovat – rozprávím s kolemjdoucíma Norama, hladím krávy a předstírám, že se kochám, aby to nevypadalo, že už nemůžu. Ke konci začínala bejt cesta dost hardcore. Ostrý stoupání po balvanech s krátkýma přechodama po sněhových polích jako bonus.

Celej výstup bych popsala asi takhle:

Padám, kloužu, funim (zopakuj 178x)
přes sněhový krusty
a pak už jen
na ledovec čumim.
To je teda hustý…

A little bit poetičtější popis ledovce by Venca:

Žil byl jeden ledovec. Jmenoval se Jostedalsbreen. A byla mu zima. Aby se zahřál, vydal se na  procházku do okolí. A drtil hory. Valil balvany. Brousil skály. Tvořil. Tvořil údolí ve tvaru U. Nahrnul mocné morény (=hromady šutrů). To vše a ještě více lze u Jostedalsbreenu vidět na vlatní oči. Je mocně přikrmován padajícím sněhem, a tak, i když hodně taje (což jsme viděli), stejně přibývá. Cvalík. Vlastně je to nejrozplizlejší a nejvypasenější (tloušťka 600 metrů – by mě zajímalo, jak to změřili) ledovec Evropy.

P.S. Když se ledovec rozpadá na kry, nazývá se to „telení“. Ledovec se telí. Dobrý, co.

Dobrý no, ale pro dnešek už by to stačilo. Zpátky do tvrdý, smradlavý (netřeba komentáře) a upocený reality. Splavení jsme ostatně byli všichni a – i když se to asi nezdá – i z ledovce pěkně lilo. Dole u jeho úpatí vzniklo dokonce celý jezero. Voda v něm sice měla asi tak -50 stupňů, ale stejně jsme do něj nakonec vlezli skoro všichni. (Podle Alešových statistických údajů vycházejícísh z komplexních výpočtů a  propočtů to bylo přesně 66 % lidí. Když už jsme teda jakože ta talentovaná mládež, viď).

Po tom, co se i dvojčata s Johanou za mírnýho očumování (nebudeme jmenovat) vykoupaly v jezeře a po tom, co jsme pořídili dostatek plážových fotek v plavkách (nebudeme jmenovat), jsme se ještě nacpali k prasknutí improvizovanou zmrzlinou ze salka a sněhu (nebudeme jmenovat). Tu Aleš ve svým deníku ohodnotil 8 body z 10 možných, ale podle mě jen taktizoval.

S břichama obtěžkanýma tímhle nejnovějším výdobytkem cukrářskýho průmyslu jsme se už jen skutáleli zpátky do tábora, kde jsme všichni padli vyčerpáním.

15. 7. Výlet k ledovci II

Přestože byl na dnešek vyhlášenej flákací den, tak mě Hejkal v nesmyslně brzkou ranní hodinu vyhnal z pelechu na snídani. Venku před stanem se Hop s kulišáckým úsměvem skláněl nad mapou. Nadšeně mi ukazoval místo, kde ledovec tvoří další splaz a kam se ti dva chystají vyrazit, zatím co my ostatní budeme ještě spokojeně zařezávat. „A ty jdeš s náma.“ No bezva. A aby toho nebylo málo, musíme to naplánovaný 700metrový převýšení, vylézt za nelidský 3 hodiny. To abychom ještě stačili zavčasu dojít k autobusu a vyrazit do dalšího, posledního parku.

Na poslední chvíli se k nám z nepochopitelných důvodů přidala ještě Petra the doktorka a Adamthe horský vůdce, takže nás nakonec bylo pět. „Skoro jako nějakej tým superhrdinů.“ Třeba Suicide Squad, viď.

Valíme to brutální rychlostí. Hoši, já už nemůžu a to jdeme teprve po rovině. „Dobrý, tohle tempo jim do kopce nevydrží.“ Taky že ne. Přidali. Funim jako bejk. Postupně odhazuju propocený vrstvy, který jsem na sebe ráno ve spěchu nabalila. Měla jsem si radši hrát na Pražáka, viď Pingvíne, ať už to znamená cokoliv.

No vida. Šplhání po řetězech. To já ráda. Ten 30ti metrovej vodopád přímo vedle nás, kterej musí vytékat z ledovcovýho jezera někde nad našima hlavama, mě lehce znervózňuje. Jde to ztuha. Třesou se mi ruce. Snažím se nevšímat si kamínků, který se občas skutálí dolů zpod mých podrážek. Vsadím se, že Hejkal, kterej leze pode mnou, by si jich taky rád nevšímal.

V 10:32 jsme se po posledních šutrech a posledním sněhovým poli vyškrábali nahoru. Zhruba tou dobou se Fidora vyškrábala z pelechu, což se v jejím případě dá považovat za srovnatelnej výkon. Zatímco jsem se rozvalila na sluncem vyhřátou skálu, těžce oddychovala a chytala bronz, zbytek gangu se šel podívat až k samotnýmu ledovci. A v tu chvíli ti teprve dojde, jak strašně obrovská ledová stěna to ve skutečnosti je. Jak strašně maličký jsou oproti němu všechny ty postavičky, jako černý mušky na ohromně veliký bílý zdi…

Hejkal se jako obvykle na zpáteční cestě věnoval péči o svůj chrup. Je zvláštní, že člověk, kterýmu nevadí, že smrdí jako, jako… no, jako 2 tejdny nemytej Hejkal, tak úzkostlivě dbá na dentální hygienu. Ještě pár krav jak z reklamy na Milku, pár chatek s porostlou střechou a jsme zase dole.

Pak to šlo všechno ráz na ráz. Rychle si sbalit věci, pořádně se napást borůvek a vydat se na parkoviště vstříc Marušce a Zdendovi. Z Maruščina znechucenýho pohledu, kterej vrhala na naše zašpiněný a zapáchající věci, bylo jasný, že bordel ve svým milovaným autobusu bude snášet se stejnou nelibostí jako doposud. Takže jsme radši preventivně uložili všechny naše smradlavý boty do hermeticky uzavřenýho podpalubí, než jsme vyrazili směrem k naší poslední zastávce v Norsku, tentokrát do Dovrefjellu.  

 

Expedice Norsko 2017 - ep.5