Články

Expedice Norsko 2017 - ep.3

Expedice Norsko 2017 - ep.3

A je tu třetí díl vyprávění z našeho putování po zemích norských - ptačí ostrov Runde.

Ptačí ostrov Runde – Radka Francová

10. 7. 2017

Změna plánů. Ve střední části Norska, tedy přesně tam, kam máme dneska namířeno, podle všech radarů a předpovědí brutě leje. A tak místo toho radši vyrážíme napříč celou zemí až k samotnýmu okraji západního pobřeží – na ostrov Runde. Tam sice prej prší taky, ale je tam spousta ptáků, takže do toho stejně jdem. Teda jedem, s Maruškou a Zdenem.

Cestou se ovšem musíme neprodleně zastavit v Kiwi mini pris, protože už všichni potřebujeme doplnit tenčící se zásobu chleba a jiných laskomin. Kiwi mini pris je totiž supermarket pro zdejší nemajetnou lůzu. I tak zjišťujeme, že většina zboží je zkrátka nad hranicí našich možností. Není holt socka jako socka. Ale když víte, kam sáhnout, poměrně levně seženete takový dobroty jako je prvotřídní bramborovej salát (24 našich kaček za 800 gramů) , kaviár v tubě nebo kýbl fosforeskující brusinkový marmelády. Pak už zbývá jenom přihodit kokos, kečup, pár pytlíků čínských polívek a voilà! Máte vyváženou stravu na celý týden. (Nebo aspoň do tý doby, než vám kvůli přebytku cholesterolu v cévách selže srdce. #pingvinapproves) Takže hurá na Runde!

Ženeme se na západ tak rychle, jak nám to jen Maruščino svědomitý dodržování předpisů dovoluje. To znamená, že v žádným případě nepřekračujeme maximální povolenou rychlost 90 km/h a pečlivě kontrolujeme rozměry každýho tunelu, mostu a průsmyku, kterým se chystáme projet. Ale k tomu se ještě vrátíme. Atmosféra poněkud houstne a nervozita stoupá. Maruška se snaží prolomit ledy a vypráví do palubního mikrofonu historky o Trollím údolí, který zrovna míjíme.

Před čtvrtou jsme nakonec k moři dojeli. Možná dokonce k tomu správnýmu. Museli jsme počkat na piditrajekt, který nás měl převézt mezi fjordama, a my jsme mohli plynule pokračovat v cestě.

No, pokračovat, to se lehko řekne. Ale dostat se na ostrov bývá často úkol poněkud obtížný. Musíte se spoléhat na loď, trajekt, kterej vám teda nesmí ujet, most, nebo podvodní kanál. Zkrátka pokud nevlastníte ponorku, laserový parohy, nejste Ježíš nebo podobně vyvolenej tejpek, vznikají všemožný problémy, nedorozumění a situace se obvykle trochu komplikuje.

Brzo jsme zjistili, že se situace komplikuje trochu víc. Jediná možnost, jak se dostat na most, který spojuje Runde se zbytkem Skandinávie, vede přes kilometrovej tunel, kterej se ovšem Maruščinýmu nedůvěřivýmu oku vůbec nepozdává. „Tohle neprojedem.“ Slyšeli jste slovo boží. Konečná. Vystupovat. Dál musíte prostě po svých.

Vcházíme dovnitř. Hmm, je to skutečně kuriózní stavba. Nejenže tudy neprojede autobus, ale i chodec má co dělat, aby se ven dostal živej. Nemaj tu totiž chodník, svodidla, ani pořádný osvětlení. Pro jistotu. A tak nikoho nepřekvapilo, že (už takhle dost labilní) Hejkal zavrávoral a seknul sebou do příkopu. Pozdějc se vymlouval a nepřestával vznášet neoprávněná obvinění, že ho převážil MŮJ pórek. Ale to jsou jenom kecy. Když nesete v krosně Bibli, 4 plechovky salka, kilovku brusinek, pilu a vařič na dřevo na ostrov, kde není dřevo, nemůže vás přece převážit pórek.

O několik nadávek a jedno rozbitý koleno později, když jsme vyšli zpátky na denní světlo, otevřel se nám výhled na Norský moře v celý svý ohromný kráse a svý krásný ohromnosti. A přímo před námi se tyčil most, kterej se jako gigantickej had plazil k ostrovu a trochu podrážděně syčel, když do jeho boků příliš silně narazil mořský příboj. V zimě při sněhových vichřicích z něj prej padají auta. Teď je ale léto, takže padá jenom Hejkal.

„Welcome to Runde!“ Sotva jsme vkročili na pevninu, odchytl nás kouzelnej dědeček (místní hipster v důchodu s placatkou whisky v kapse), kterej se vydával za správce mostu, a srdečně nás vítal. Očividně se na tom ostrově vážně dobře vyznal, poněvadž nás po krátký a zasvěcený rozmluvě s Vaškem poslal nahoru do kopcovitýho vnitrozemí tou nejdementnější cestou, jakou si dovedete představit.

Takže se teď škrábeme do rozbahněnýho a nehorázně strmýho svahu. Funíme, kloužeme, padáme. Havran ohleduplně pomáhá největším zdechlinám, což jen dokazuje, jak moc velká krize tohle je.

Jsme tam. Hledáme místo na přespání. Cesta přes podmáčený travnatý pláně. Naprostej humus. Spousta jam a louží skrytých pod trsy vřesu. Doklopýtali jsme k jezeru, kde jsme to zapíchli. Pro dnešek. Provždy. Protože tudy já zpátky nejdu. Prostě nejdu.

Hned večer (i když tu vlastně denní doby neexistujou) vyráží ptakomilci na papuchalky. Vracejí se nadšení a promočení ještě za světla tzn. v 0:30.

11. 7. 2017

Co má tohle znamenat? Tejden zima, že by omrzly nohy i jeptišce, a ve stanu najednou taková sauna… Až by jeden uvěřil, že i v těhlech Ódinem zapomenutých končinách pořád existuje něco jako léto. Venku ranní idylka v plným proudu. Sluncem vyhřátý kameny, bečící ovce, zpívající ptáci, kávička, sušenky, roládka… Není divu, že než jsme se vyhrabali z tábora, bylo skoro poledne.

Drápeme se na útesy. Chceme tam totiž šmírovat ptactvo. Zrada. Jsme tu pozdě. Nejlepší místa v první řadě už obsadilo stádo ovcí. Brzo ale pochopily, že boj proti smečce uřvaných dětí prostě nemůžou vyhrát a odevzdaně kapitulovaly. „Tak si to tu třeba celý zabeééérte, vy blbeéééčkové.“

Sedíme na kraji útesů, nasáčkovaní jeden vedle druhýho. Dalekohled jde z ruky do ruky. Nikdo nechce o nic přijít. Papuchalci, orli, vrány, chaluhy, racci, alky, terejové… Loví, koupou se, krmí se, hrajou si, předvádí se. Podle místních nastává skutečnej mazec až večer, když se všichni papuchalci vracejí z lovu zpátky na útesy za svýma hladovýma ratolestma se zobáky plnými ryb. Ale i tak je to neskutečná podívaná. Módní přehlídka nejrůznějších odstínů a tvarů peří. Soutěž v akrobatických kouscích. Nahoru, ostře doleva, tak tohle byl prvotřídní výkrut, vážení! Teď se vyhnout ovci, ajajaj, to bylo těsný, osmička, obtížná zatáčka na zádech, ještě střemhlavý let dolů, to ovšem vypadá na novej rekord… Havrane, tohle nepřekonáš!

Rozhodně mu ale nemůžeme upřít, že by se o to snad nepokusil. Vlastně bylo jen otázkou času, kdy začne společně s Oliverem vrhat z útesu nejrůznější předměty a přemety. Nejvyšší čas vyrazit. Zvedáme se a putujeme dál, na pobřeží.

Abychom se dostali k moři, museli jsme projít skrz území chaluh, který nám celou cestu nedaly pokoj a naštvaně na nás útočily. „Cože? Chaluhy? A útočily? Ste upadli?“ Ale né, teď není řeč o krvežíznivých rostlinách, který povstaly proti nám a přišly pomstít svoje bratry za ten rašelinovej masakr z minulýho týdne. My jsme měli tu čest s úplně jinou sebrankou. Tyhle chaluhy se pyšní dvěma širokýma křídlama, zahnutým zobákem a pořádně nabroušenýma drápama, kterým jsme se museli furt vyhejbat.

Na pobřeží jsme učinili spoustu roztodivných objevů – sasanky, který se rychle zavřou, když do nich strčíte prst, krab a podivná rybka (první odměna za trpělivou snahu rybářů), medúzy vyplavený na souš, peroucí se racci. Nejlepší nálezy – mušle, nejkulaťoulinkatější oblázky a krabí klepeta – cpeme do igelitek. Pak už jen ležíme na skalnatým břehu. Povídáme. Lidi, slova, vlny i mraky se lenivě převalují sem a tam. Všechno je v neustálým pohybu, a přece tak klidný a tichý.

Blíží se večer. Zvedáme se. Já s Hejkalem jdu napřed. Jelikož se řídíme podle jeho neomylný intuice, procházíme místem s nejvyšší koncentrací bažin a chaluh z celýho ostrova. Ale já nebrečím. To se mi jen potí oči, víte? A to nás ještě čeká vaření večeře.

Odbočka: Vaření s Hejkalem: When a nightmare comes true.

Vaření s Hejkalem a porod – to jsou procesy víc než srovnatelný. Na začátku obou dvou stojí pobledlá vystrašená žena se silně pocuchanýma nervama. Těžce oddychuje. Cítí, že se její hodinka přiblížila. Není úniku. Snad to půjde hladce. Snad to bude mít co nejdřív za sebou. Výsledkem toho všeho není nic jinýho než věčně nespokojený, špinavý a uřvaný dítě, který sklapne, až když mu vrazíte do pusy první sousto (nebo jednoduše vrazíte). Oba děje provází stejný množství křiku, krve, potu a bolestných stenů. Akorát že novorozenec vám po tom náročným výkonu neřekne: „Stálo to za    o, příště se koukej polepšit.“ Kdo nezažil, neuvěří.

Okolo desátý na doporučení místních zkušených šmíráků ptactva znovu vyrážíme k útesům. Večerní pozorování papuchalků je zde oblíbená atrakce nejen mezi turistama a přehnaně profesionálníma fotografama, ale i leckterýma místníma. Co jinýho taky máte po večerech dělat, když bydlíte v takový díře, kde nevysílaj ani Výměnu manželek, ne?

12. 7. 2017 Maják

Slunce, ovce, chaluha, jen já jsem pořád tuhá. Teda vlastně my všichni. Takže bude flákací den. Každej si dělá, co chce. Holky se mejou v jezeře. Kluci se nemejou. Kluci jen přičumujou a fotí si holky v plavkách. Viď Tesáku! Jedna skupina lidí pak vyráží k majáku. Další se pod Hopovým velením vydávají opačným směrem, na nejvyšší horu ostrova. Potom jsou tu tací, kteří za celej den nebyli schopní ani vystrčit hlavu ze spacáku, ano Kuději, dívám se na tebe.

Vzhledem k tomu, že nejvyšší bod ostrova měří velký prd, za chvíli jsme byli nahoře. S velkou slávou jsme se podepsali do vrcholový knížky a uznale jsme se poplácávali po ramenou. Dost krutě tam ale foukalo a byla hrozná kosa, a tak jsme moc dlouho neotáleli a zas pokračovali v cestě. Protože nám zbývalo ještě spoustu času, zamířili jsme směrem k majáku, nebo spíš tam, kde jsme se domnívali, že by asi tak mohl být. Na cestu jsme se museli doptávat nějakýho staříka s mapkou. Vždycky jsem si myslela, že podstata majáku spočívá v tom, že je vidět už z velký dálky. Není. Vlastně dřív než majáku jsme si všimli Havrana, kterej poskakoval po útesu, v ruce držel něco jako pomačkanej lívanečník a hulákal: „Hejkalééé, chceš pánvičků?“ Můžete hádat. Následující hodinu se ty dva společně probírali všema odpadkama, který ležely vyvržený na pobřeží.

Pár lidí sedělo až na okraji útesu a chytalo okouny v průrvě mezi skalama, kde není tak silnej příboj. Prej na přílipku. Nemám páru, co to znamená. Zeptejte se Olivera, ten je tady přes rybolov. Já jsem tu jen přes trapný vtipy a neočekávaný pády do vody. Nic víc po mně nechtějte. 

Na zpáteční cestě trochu poprchávalo. Pravej slejvák přišel až v noci. Taky bylo načase. Už jsem se začínala bát, že se zítra k autobusu nebudeme klouzat po úplně rozbahněných pěšinách. To by bylo vážně divný.  

Ptačí ostrov Runde – Vašek Bartuška

Na západním pobřeží Norska kousek jihozápadně od Allesundu pluje v moři ostrov Runde. Můžete se na něm nechat vysadit lodí, vrtulníkem, doplavat tam na tuleňovi, nebo projet kilometrovým tunelem a přejít po mostě přes moře.

Ze vzduchu má ostrov tvar letícího ptáka, případně přejetýho krtka. Podle toho ho jasně poznáte.

Na ostrově se to jen hemží všelijakou faunou. V létě ho obývá asi tak 100 lidí, 500 turistů, 80 ovcí, 4 jeleni a milión ptáků.

Rackové sedí na sloupech od elektriky a řvou. Rozbíjejí kraby o zábradlí mostu a šmejdí všude, kde tuší kus žvance. Travnatý střed ostrova ovládají chaluhy (taky racek, ale hnědej). Jsou velmi přítulné a útočí na všechno, co se v jejich území pohne. Jejich mláďata se schovávají v trávě. Když je náhodou najdete (rozuměj málem je zašlápnete), dělají, že tam nejsou. Papuchalci obývají travnatý svah nad mořem, do kterého si vyhrabali své město. Jsou to ptáci norníci. Mávají křídlama tak rychle, že vypadají jako ty hračky na klíček, co se koupí u nás v hračkárně. Celý den lítají na moře a loví ryby pro mládě, které na ně čeká v noře. Malý papuchalk je šedá koule se zobákem, která řve a řve, dokud nemá plnou tlamu ryb. Kolem papuchalků se neustále potloukají rackové, orli mořští, vrány a chaluhy. Somrují, loupí a kradou. Navečer (pouze teoretické určení času, poněvadž slunce tu v červenci nezapadá) se papuchalci vracejí do díry odpočívat. V této době je prostor nad kolonií obsazen do posledního místečka turisty, birdwatchery, fotografy a jinými divnolidmi. Koncentrace fototechniky za milióny je tu tou dobou enormní. Kousek dál bydlí na kolmém útesu terejové. Jsou bílí se žlutou hlavou a černými konci křídel. Tělo tvaru husy s křídly racka. Fešáci. Měli už velká mláďata. Dojemně, leč marně se je snažili zahřívat. A protože je nemohli zalehnout, alespoň jim seděli na zádech. Terej je mocný pták (v rozpětí asi tak 180 cm), ale když ležíte na útesu nad kolonií, vypadají nad oceánem jako bílá mlha. Na pobřeží ostrova potkáte ptáky ústřičníky. Mají černý fráček a zobák jako mrkvičku. Běhají sem a tam po kamenech v přílivové zóně, hledají škeble, svým zobákem/otvírákem je rozlupují a pojídají masíčko. Kolem břehu ryboloví kormoráni a volavky.

Pobřežní život stojí vůbec za zmínku. Krabi, sasanky, přílipky, medúzy, všelijací šneci, mušle a škeble. Na skalách pod vodou chaluhové lesy plné podivných ryb. Na maso přílipek berou svorně ryby i krabi. Všichni obyvatelé přílivové zóny se tváří velmi odolně. Musí takoví být, jinak by je umlátily vlny, vyschli by na slunci při odlivu a to ani nemluvím o zimě, kdy musí čekat půl dne na mrazu, než je zase milostivě zalije příliv. Je to drsná zvěř (rostlinstvo nevyjímaje).

A na konci ostrova u majáku sedíte tváří v tvář Atlantiku a obzor vás láká plout dál a dál ...

Runde!

P.S. Flóra ostrova je zelená, přízemní, polobažinná, tuhá a člověk o ni furt zakopává, případně klouže po travnatých svazích z útesů do moře. Občas tu i něco kvete. Ale jen tak mimochodem, aby se jako neřeklo. Tolik k botanice.

P.P.S. Jo a všude lezou velký černý slimáci a i když bych to nečekal, je tu  plno klíšťat.

Expedice Norsko 2017 - ep.3