Články

Expedice Norsko 2017 - ep.2

Expedice Norsko 2017 - ep.2

Zde je druhý díl vyprávění z našeho putování po zemích norských - národní park Femundsmarka.

Národní park Femundsmarka – Radka Francová

4. 7. 2017

Půl třetí ráno. Z pevniny před náma světélkují do tmy velrybí oči přístavu. Ženskej hlas z amplionu nás vyhání z trajektu. Dear passengers, welcome to Sweden. Všude zmatek a rozespalý mrtvoly. Hledáme autobus. Husa nese spící Kačenku v náručí. Hejkala nikdo neponese. Je moc těžkej a smrdí.

Vrháme se na svoje sedačky v autobuse a postupně upadáme do svýho obvyklýho otupělýho stavu. Maruška nás zatím neohroženě veze Švédskem dál. Okolo desátý přejíždíme Svinesundský most a překračujeme tak švédsko-norský hranice.

Cestou nám Vašek četl do palubního mikrofonu severský pověsti o vzniku světa. Což byla četba dosti poučná, jelikož vrhala o trochu víc světla nejen na otázku původu života, ale především na všechno, co se týká původu Fidory. Podle všeho je to jasná rusovlasá žena-válečnice z Valhally. A veliký Ódine ochraňuj toho, kdo se opováží zkřížit jí cestu! 

Za okny ubíhala lesnatá krajina. Míjíme potoky,.které se klikatí mezi stromy. Řeky ozářené odpoledním sluncem, plné lososů táhnoucích proti proudu, jak ihned zpozorovalo zkušené oko rybářovo (objektivně vzato tam byly jenom samý šutry). Zkrátka výhledy jako z reklamy na norskou divočinu. „Jé, koukejte! Sob! Kde? No přece támhle!“ Po silnici, přímo před námi, si to štrádovala sobice s malým sobátkem, až měla Maruška co dělat, aby stačila včas zabrzdit. Museli jsme chvíli počkat, až sobí rodinka přejde a cesta bude zase volná, protože tady se veškerá doprava řídí podle pravidla: „Co má parohy, má i přednost!“ Bez parohů tu neznamenáš vůbec nic.

Čím víc jsme se blížili k cíli (národní park Femundsmarka), tím víc v krajině přibývalo kamenů a ubývalo stromů. Deprimující. Maruška se Zdeňkem nás vykopali z autobusu na parkovišti v Elga, načež obsadili zde ponechané plastové židle, které podle všeho neopustili až do našeho návratu. My jsme se zatím chaoticky přehrabovali ve svých krámech a bednách s jídlem a snažili se sbalit si věci, který by následující týden zaručily naše přežití. To je náročnej úkol. Jak se ukázalo, všechny ty nepostradatelný litry kečupu a kokosu do jedný krosny prostě nenarvete. Takže to chce ještě další menší batoh a ještě aspoň 3 igelitky k tomu. No jo, zkušený zálesáci.

Vydali jsme se po štěrkový cestě podél jezera. Aleš málem zahynul při přelejzání závory, kterou ostatní jednoduše obešli, Havran se zase zabil o jednu ze svých rozličných tašek a Oliver rozvíjel svůj bezesporu jedinečný talent pro házení kamenů do dáli. Romantickej večer jako prase.

Utábořili jsme se v místě s příhodnými podmínkami pro stanování a vysoce rozvinutou infrastrukturou (tím mám na mysli tu skvostnou kadiboudu kousek od jezera).

Jezero ledový, lidi hladoví, kam ty poděl ses, gulášku vepřový? Ovšem náš podnik může nabídnout spoustu jiných lahodných specialit. Máme širokou nabídku rozličných temných hmot ještě temnějšího původu. Či je libo moravský vrabec à la Havran? Není divu, že kadibouda se ten večer netrhla. Pleco způsobil menší pozdvižení, když se mu podařilo zamknout se v ní na petlici, která byla umístěná zvenku.

Seděli jsme u ohně a čekali, až se setmí. V jedenáct jsme to vzdali a šli spát. (Světlo v jedenáct? Zrada! Ale ne, to je polární den. Jen.)

5. 7. 2017

Ráno. Zima. Hlad. Nějaká dobrá duše rozdělala oheň. Sedíme, hřejeme se, mlčíme. Nohy čeká dlouhá cesta, záda zas těžký batohy. Balíme a snažíme se vyrazit co nejdřív (poučení pro příště: to znamená třebas někdy před půl jedenáctou).

Nejdřív pokračujeme lesem po  čerejší štěrkový cestě, která se nám ale vůbec nepozdává. Dobře se po ní jde. A to je podvod. Zanedlouho ji opouštíme a noříme se hlouběji do hvozdu. To se zase nelíbí Pingvínovi.
„Tady jsou všude stromy, proč to nevykácej?“ Pingvín je fakt tvrďák.
„Tady je všude Pingvín, proč ho nezabijou?“ Fidora ještě větší.
Z hvozdu se ale brzo stává kamenné moře. A z moře oceán. Brodíme se dál a dál. Do tváří nás šlehá studený vítr a občasný déšť. V dálce jako maják svítí turistická chata Svukuriset, jeden ze záchytných bodů na naší trase. Po dvou hodinách ustavičného zakopávání a tichého klení se nám podařilo napojit se na cestu s turistickou značkou (rozuměj červené „T“ na kameni přibližně jednou za půl kilometru).  Stezka se sice moc nelišila od okolního terénu, ale aspoň nás zavedla k pohádkovému jezírku, kde jsme zastavili na oběd. Okamžitě se na nás slétla mračna komárů, kteří ale – světe div se – vůbec neštípali. Takovou bandu určitě jaktěživ neviděli.

Od jezírka to už k oné chatě nebylo daleko. Skoro všichni jsme se natlačili dovnitř do jediný prťavý místnůstky, kde seděla nějaká seschlá stařenka a prodávala pohledy. Venku před chalupou ležely vyskládané čerstvě shozené sobí parohy, na které jsme závistivě zírali. Vašek s Danem mezitím přebalili těm největším troskám batohy a snížili tak počet přídatných igelitek na minimum.

Pár stovek metrů za chatou Svukuriset jsme se ocitli v opravdové severské tundře. To znamená, že zde krajinu tvoří ze 70 % šutry porostlé lišejníkem a z 30 % brutální vítr. A sem tam nějaký ten sob.

Vysoko na obloze se mihotaly rozmazaný a naprosto neidentifikovatelný černý fleky.
„To jsou kolihy,“ pravil moudře Tesák.
„Jak jsi to poznal?“
„No přece podle zahnutýho zobáku a charakteru letu.“
No jasně.

Potom, co jsme se nečekaně zabořili do nějaký rašeliny a Plecovi se rozpadly boty, jsme se utábořili na nedaleký skále nad jezerem.

A tma furt nikde.

6. 7. 2017

Zadek mi v noci přimrznul ke karimatce a asi mi odpadnou všechny prsty u nohou. Slibnej začátek dne. Nějaký pako poletuje po táboře a buší nám do stanů, ať koukáme vstávat. Asi Havran. To se pozná podle charakteru skoku a protáhlý držky, viď, Tesáku.

Dneska nemusíme nikam chvátat. Rozhodlo se, že necháme stany postavený a půjdeme jen tak nalehko na menší výlet po okolí. Máme v plánu vylézt na horu Store-svuku, kterou jsme včera po cestě míjeli.

Vyrážíme. Hejkal prohlašuje, že z tábora na vrchol to bude tak hodinka. Po dvou hodinách cesty kamenitou plání jsme se celí zpocení a ufunění dostali teprve k úpatí. Hejkal byl zbaven velení. Provždy. Havran využil poslední příležitosti a označkoval jedinej strom v dohlednu. Přírodě prej neporučíš. Moudře usoudil, že dál už nebude nic než šutry a trocha toho lišejníku. Naprosto nevyhovující podmínky pro vylučování.

Na úpatí jsme si dali přestávku. To se ukázalo jako vhodná příležitost k tomu, abychom si zavzpomínali na všechny naše starý průsery z jihlavský ZOO. Rabování kašen a pštrosích hnízd, to byly tenkrát zlatý časy. Zamáčknem slzu a pomalu se začínáme škrábat nahoru. No, jak bych to jen popsala. Už jste někdy lezli na 700 metrů vysokou hromadu kamení, která by se vám každý tři kroky sesouvala pod nohama? Jestli ne, Havran s Oliverem můžou jedině doporučit. Nedovedu si představit, jak by ti dva mohli být šťastnější. Celej výstup shazovali balvany dolů dle libosti a sváděli to jeden na druhýho.

Výhled, co se nám naskytl na vrcholu, byl naprosto libovej. A to nejen proto, že z tý výšky dohlédnete na veškerou suť v okruhu desítek kilometrů („A to je jinej vesmír!“), ale taky jsme tam narazili na pasoucí se stádo sobů. Asi se tady nahoře ukrývali před zraky vlezlých turistů. Třeba před náma. To měli ale tentokrát paroháči smůlu – bezostyšně jsme je očumovali, dokud se nerozprchli.

A my se taky budeme muset rozprchnout, pokud chceme stihnout uvařit večeři ještě před snídaní.

Hejkal a jeho komplimenty při vaření:

„Ta cibule je nakrájená dobře, škoda jen, že ty jsi tak nah...o.“

A to je asi všechno. Teda skoro všechno. Já jsem se ještě po dlouhý vydala ulevit svýmu trávicímu traktu. Snažím se jít co nejdál od všech slídivých očí. Když už jsem tak daleko, že z tábora k mým uším nedoléhá ani Johanin chechot, usednu za balvan a co to nevidím. Oliver s Havranem nade mnou trénujou parkour.

Aleš a jeho problémy s polárním dnem:

23:30 čekám na tmu

0:00 pořád je světlo

0:30 jsem unavený, jdu spát

Dobrou.

7.7 2017

Dneska jsem sebrala odvahu a mýdlo, vstala v 6.02 a šla si umýt vlasy do potoka. Páč mi už z nich mastnota odkapávala. Lahoda jahoda. Po osmý hodině, kdy žádnej soudnej člověk ještě ani nevystrčí hlavu ze spacáku, už jsme my – vyvrhelové (já, Hejkal, Husa, Hop, Kuděj, Tesák, Adam a Oliver) vyráželi na výlet k řece Roa. Tesák tam chtěl fotit ptáky. Husa s Oliverem chtěli rybařit. My ostatní jsme se prostě jen snažili utéct Havranovi a jemu podobným.

Cestou jsme se stavěli u jezera, kde se následně naše společnost podle očekávání rozdělila do čtyř skupin:

č.1: Prokop a jeho ptáci #nohomo

č.2: rybáři

č.3: nejmenované socky (no jasně že Hejkal), které se za pomoci vědy (velkého množství kamenů všech tvarů a velikostí) a se soustředěným výrazem ve tváři snažili vyprostit loďku přivázanou řetězem ke břehu, plašíce ptáky i ryby skupině č. 1 a 2. 

č.4: my-k -nim-jakože-nepatříme

Po hodinovém úsilí (a po tom, co odehnali všechnu zvěř v okruhu několika kilometrů) se nakonec klukům podařilo loďku vysvobodit, načež se procházeli po břehu s vítězoslavným úsměvem na rtech a sečnými ranami na dlaních. Což ovšem nemohlo ubrat na jejich nadšení. Takže jsme se všichni nalodili a odrazili jsme od břehu. Tedy všichni kromě Prokopa a Adama, který se od nás odpojili. Asi to má nějakou souvislost s odcizením soukromého majetku a mezinárodní ostudou. Fakt nechápu. Husa se ujal pádlování a půjčil prut nám nerybářům. Nic jsme sice nechytli, ale párkrát jsme nadějně zasekli třpytku o dno, takže to vypadalo na nejmíň půltunovýho sumce.

Po hodinový projížďce po jezeře jsme zaparkovali loďku zpátky na původní místo i s plechovkou plzničky jako odškodný. Rybáře jsme zanechali na břehu jejich marnýmu snažení a pokračovali jsme v cestě k řece Roa. Krajina, kterou jsme procházeli, byla podle Hejkalových slov velice estetická a nevypadala tak apokalypticky jako zbytek tundry. Našli jsme spoustu roztomilých jezírek a vyplašili pár kulíků a bělokurů.

U řeky jsme se setkali s Prokopem a Adamem, který se zrovna sušili na břehu. S Hejkalem a Hopem jsme se rychle převlékli do plavek, abychom se taky ještě stihli vykoupat. Já jsem tam, jak je mým zvykem, elegantně žuchla a postříkala všechny na souši. Nemáte zač.

Když jsme trochu prozkoumali okolí, vydali jsme se zpátky. Tentokrát jsme nešli po pěšině, protože jsme chtěli po cestě hledat parohy a další užitečný součástky, který by se mohly hodit na stáří. Do tábora jsme přišli každý ověnčený tak třemi kily skvostných sobích parohů. Dorazili jsme přesně včas na to, abychom si mohli vyslechnout neuvěřitelný legendy o tý nejepičtější rašelinový bitvě v dějinách.

Verze 2 aneb krvavé příběhy z bitevního pole

Druhá skupina (v čele s divoženkou Fidorou, přesněji řečeno divoženou) si trochu přispala a vyrazila až hodinu po nás. Což ovšem nemohlo Pingvínovi zabránit, aby už od osmi jako blázen nepoletoval po táboře, navlečenej do svých policejních bagančat.

Cesta je zavedla k jiné části jezer, u kterých jsme předtím stavěli i my. Sice tam nebyla žádná loďka k „vypůjčení“, zato prý objevili báječný rašeliniště, jež rozhodně stálo za bližší prozkoumání. No a není lepší metody vědeckého bádání, než se důkladně vyválet v pořádné mokřině. A tak, když si všichni natáhli plavky a protáhli všechny svaly a klouby, se strhla ta nejstrašlivější bitva v dějinách rostlinstva. Kusy rašeliny svištěly vzduchem hlava nehlava, ucho neucho, oko neoko, Havran neHavran. Schytal od holek plnej zásah do ksichtu a pak trucoval v ústraní. Tomu klukovi chybí pravý nadšení pro přírodovědu.

Takže jaké z toho plyne ponaučení, milé děti? Láska prochází žaludkem, biologie celým tělem. Nosem. Ušima. Střevem. Jak je libo. A když se vám nepodaří odrovnat nepřítele svýma vědomostma, pořádnou hrstí rašeliny to zvládnete určitě.  

Na Pingvína měla tahle slatinná kúra blahodárnej vliv, protože během zpáteční cesty stačil vymyslet scénář k nový filmový pecce. Bude to zaručenej trhák, skoro jako od Marvela. A hlavní postava – Losman s laserovým kopytem a parohama – je gay i lesba zároveň, takže obstojí i před dnešními přísnými standardy genderový vyváženosti.

Večer zakončil Pingvín dvouhodinovou přednášku u ohně zaměřenou na hloubkový socioekonomický rozbor českého školství a zdravotnictví. Co víc si přát?

8. 7. 2017– flákací den

Bobky. Losí před stanem. Sobí za stanem. Ty naše všude po okolí. A toaleťák s broskvovou příchutí jako bonus. Mňamka. Dneska na to prostě všichni s...m. Flákací den. Hotovo.

Deset hodin dopoledne. Všude mrtvo. Všichni spí, čtou, nebo zkrátka ještě vylehávají. Nikde ani noha, ploutev, křídlo. Klid místy narušenej jen pleskáním dešťových kapek o stan. No, taková idyla to zase teda nebyla. Fidora už před pátou totiž začala všechny budit svým tuberáckým chrchlem a kazila tím ranní pohodindu.

Spíme, jíme, válíme se. Povídáme, válíme se. Mokneme, jíme, spíme. Ale pak musíme vstát, abychom se mohli jít zase válet.

Těžkej život pecivála.

9.7. 2017

Dneska se vracíme zpátky k busu. Marušce už se po nás stýská. Ale já nevěřím tomu, že se tam stihneme do večera dohrabat. Za těch pár dní, co přebýváme v tomhle skalnatým kutlochu, se totiž stačila rozpadnout spousta bot a spousta lidí. Boty spravujeme stříbrnou izolační páskou. Lidi spravuje Havran endiaronem (Najednou ten toaleťák s broskvovou vůní nezní až tak pošahaně, co?). Naštěstí, jak prozřetelně připomněl Hejkal, do tmy času dost #polardaymagic.

„Odchóóód!,“ zavelel Vašek. A to si ještě někdo na ohni vařil snídani. Nakládáme na záda svoje půltunový batohy. Některý naše součástky protestují a vydávají různý nepatřičný zvuky. Moje kolena kupříkladu vržou jak zrezlý vrata od stodoly. A ty hřbety naše zohýbaný? Škoda mluvit! Ale kdo by jim to vyčítal, když musí kromě našich už tak přecpaných krosen vláčet ještě všechny ty skvostný loso-sobí trofeje. A ty nám i u kdejakýho zdejšího domorodce zajistí pověst zkušených lovců divoký zvěře. To a taky mezinárodní průser na hranicích. Ale zatím netřeba panikovat.

Když jsme se po několika hodinách úmornýho pochodu skutečně doplazili k autobusu, Maruška místo srdečnýho přivítání jen nakrčila nos. Takhle zaprasený mi do autobusu nesmíte! Takže šup šup! Hezky umejt do jezera. Mýdlo, ručník a ať to vodsejpá! Do vody jsme nakonec vlezli všichni. Až na Havrana, pochopitelně. Dan s Husou se ho tam snažili dovléct násilím. Ovšem vidina toho, že se bude muset po týdnu vykoupat, Havranovi dodala nadlidskou sílu a nenamočil se víc než po kolena. Ve víc nikdo ani nemohl doufat. Vypadli jsme dřív, než na nás místní obyvatelstvo stačilo zavolat sociálku pro ublížení na zdraví mýdlem.

Jak jsme si to hasili po silnici, málem jsme sejmuli losa. „Los! Los na cestě!“. Vynořil se.odkudsi z houštin a rychle přeběhl přes silnici. Okolo mojí sedačky se taky pořád odkudsi vynořoval Havran a jemu podobná zvěř, ale na rozdíl od losa se tiše nevytratil do dáli, ozářen paprsky pozdního slunce, nýbrž se posadil za mě a hulákal mi do ouška.

Když se přiblížil večer, zastavili jsme, vyskákali z autobusu a v miniaturním lesíku kousek od silnice jsme si postavili stany. Dneska tady přespíme a hned ráno budeme zase pokračovat v cestě do dalšího parku. Fidora a já, statné to ženy v domácnosti, jsme se vypravily na dřevo do lesa, kde, jak se ukázalo, nebylo dřevo. Ano, v Norsku si můžou dovolit les bez dřeva. To je země!

Postřehy z přírody NP Femundsmarka – Vašek Bartuška

Příroda ve Femundsmarce se skládá tak ze čtvrtiny z vody, kousku borovýho lesa a zbytek jsou šutry. Šutry můžou mít podobu skály, hory, hromady šutrů, údolí šutrů nebo pláně plný šutrů.  Mezi tím se promenáduje nějaká ta severská zvířena a rostou různý chlupatý kytky.

vsuvka z kvartérní geologie (google překlad z Norštiny v původním znění):

Většina oblastí má svítání různého výkonu. Malá pevná hora je vystavena, výrazně souvisí s nejvyššími vrcholy. Obal mrkve je nejsilnější, nejblíže k Femundovi, ve vyšších lnách značených tenčích.

Jak vidíte, geologie Femundsmarky je proklatě tajemnou a zapeklitou disciplínou.

No nic, začneme lesní zvěří. Tu sice neuvidíte, ale sem tam zaslechnete něco jako zpěv nebo pískání (ptáci), nebo narazíte na hromadu bobků (savci i ptáci). V lese lze tedy s úspěchem provozovat tzv. H...Ozoologii. Když celej den nenajdete nic jinýho než trus, co vám asi tak zbejvá? Tady kadil los, sob, jelen, tetřev, tetřívek, jeřábek. Tady někdo sežral tetřívka, tady upustil pero orel skalní. Největším hnojičem lesa je ovšem s přehledem los. Buď je jich tu tolik, nebo kaděj tolik, nebo losí bobky nepodléhají rozkladu a pak to vypadá, že je jich tu tolik. Z losa lze nalézt též parohy, které jednou ročně odhazuje v dál. V lese je základní dřevinou borovice, vnitřní kůru (jakože lýko?) údajně pojídali Sámové (něco jako místní indiáni). Loupali borovice a kůru jedli čerstvou, sušenou nebo opečenou. Tam, kde jsou mokřiště, rašeliniště a potoky, rostou břízy. Lesní podrost je tvořen směsí borůvčí a brusinek. Sem tam tu i něco kvete. Dřín švédský a tučnice obecná.

Pak tu máme širé pláně. Ze zvěře větší než žába se tu dají ještě tak vidět nebo alespoň slyšet ptáci. Jsou to tzv. bahňáci, kteří se zde ovšem nacházejí omylem, neboť bahno tu není přítomno. Jsou to kulíci zlatí nebo kulíci hnědí, břehouši a kolihy zvané koblihy, které jsou velice zdatné, pročež i v letu pískají na flétnu. Na pláních rostou lišejníky, bříza trpasličí, šicha a podobnej bordel, o kterej furt zakopáváte. Šťastlivci mohou zakopnout taktéž o sobí parohy různé velikosti a tvaru od zcela malých až po obří kusy. Sběr parohů se po prvních náhodných nálezech stal posedlostí všech. A znáte to - kdo má největší, ten je nejlepší. Takže po pár dnech to v tábořišti vypadalo jako u lovců sobů před 20 000 léty. Co se týče sobů živých, našli jsme z nich na pláni leda překousnutej obojek a podivný ohrady, do kterých je asi místní Sámové naháněj. Čili jsou to sobi polodomácí a jsou součástí dávné Sámské kultury, například jako pečeně, polívka, lívance z krve, jitrnice nebo tlačenka.

vsuvka o chovu sobů (google překlad z Norštiny v původním znění):

Femundsmarka má obzvláště dobré a důležité zimní řepa pro soby. Velké plochy s nízkými pneumatikami a výrazné vnitřní klima s malým a volným sněhem to dělají obzvláště přínosem.

Když přejdete pláně, dojdete k jezerům. To už je zase trochu jiná písnička. Tklivě zde volají potáplice, jsou tu rackové, rybáci, vydry a rybáři. Zkrátka celej potravní řetězec je tam založenej na rybách. Na vlastní oči jsme viděli čtyři shnilý pstruhy a nějakýho síha. To vše v igeliťáku za kamenem. Místní borci ovšem tvrdili, že chytili dvacet pstruhů a tááákovouhle štiku.

U jezera se nachází rozsáhlé rašeliniště. Rostou tu morušky, orchideje, klikva, tučnice a další bažinomilné rostlinstvo. Mírumilovný průzkum se ovšem zvrhnul v mocnou bitku, která skončila tím, že se Havran urazil a Matěj začal chodit s Fidorou. Přírodě a lásce zdar!

Store Svuku (1415 m) – mocná to hora zvedající se z nekonečné pláně. Opředená pověstmi. Akorát jsem žádný nikde nenašel. Ovšem i tak to je hora plná překvapení. Což spočívá například v tom, že když vylezete nahoru, tak tam mezi kamením stojí sobí stádo. Asi se tu schovávají před komárama a před turistama. A v dáli se pásli další a další. Na hoře žijí bělokuři rousní, kteří právě vyváděli kuřata. Když bělokur vyletí, udělá „trrrr!“ a zmizí mezi kamením. Dále pak zajíci běláci, jejichž bobky jsme nalezli mezi křovím. V suti se mihnul hranostaj, který si něco nesl v tlamě a nad ním lítaly rozčilený lindušky. A parohy, parohy, parohy...

Jo a dole u jezera se svlíkaj zmije, tak kdyby chtěl někdo vidět fešnou nahatou zmiji, má možnost. Tesák vám poví, kde ty kůže našel.

 

Expedice Norsko 2017 - ep.2