Články

Expedice Norsko 2017  - ep.1

Expedice Norsko 2017 - ep.1

V červenci jsme byli v Norsku. Na přírodovědné expedici s dětmi. Tohle je první díl našeho vyprávění.

Cesta tam (A zpátky už radši ne.) 2. 7. 2017 neděle – Radka Francová

Takováhle polární expedice, to není jen tak, to bylo všem jasný už od začátku. Tři tejdny bez maminčina gulášku, bez počítačových stříleček… To vyžaduje svědomitý a pečlivě promyšlený přípravy. Každej se musel vybavit veškerýma nezbytnostma potřebnýma pro přežití v divočině: Pingvín se poslední měsíc nadrtil vtipů, co se do něj vešlo, páč Norsko, to přeci nejni žádná prdel. Taky je nutný nabalit si skladný a výživný jídlo. Takže čínský polívky, kokos a kari jsou jasná volba. A kilovka kečupu. No a já mám protekční cestovní pojištění, který zaručuje odvoz ostatků zpátky do země původu. Ready to go, bejby!

Tak. Tady stojíme. Připraveni k odjezdu. Talentovaná mládež. Nejlepší mozky naší generace. Budoucnost národa. Mladí odvážní badatelé, pro které je Písmo svaté jen inkoustem pocákaná celulóza a věda jedinou společnicí a milenkou za norských mrazivých nocí.

Zatímco uslzení rodičové zevlili na parkovišti, Vašek s řidičkou Maruškou, mocnou to ženou s ještě mocnějším moravským přízvukem, naložili veškerou bagáž a zbylou pakáž do autobusu. A jeli jsme. Akorát se cestou ještě musíme zastavit v Rokycanech pro Fidoru, Hejkala a zbytek gangu. Jak se ukázalo, Fidora (celým jménem Dorota Dobrota Fidora Rotopeda Dobrotopeda Robota Robodoga Vodovoda Reperežerobeda Babuljaková, a to je přesně ten důvod, proč nikdy nemůže vkročit do Starbucksu) ještě včera umírala v horečkách sobotní noci, a tak byla transportována do zadní části autobusu. Tam jsme pro tyhle účely zřídili marodku; karimatka, spacák, teploměr a spousta Havranů a Pingvínů, který voblejzali kolem, takže motivace uzdravit se byla velká.

Protože to Maruška po dálnici řezala jako jinej pán, v 14:21 už jsme přejížděli německý hranice. Což byla pro některý z nás první příležitost k tomu zachovat se jako pravá česká socka a nepozorovaně podlézt turniket pro výběr záchodovýho poplatku na benzínce.

Pingvín následujících 7 hodin cesty přes Dojčland obdivoval všechno německý, především německý traktory, větrníky a krávy se zaručeně německým mlíkem.

Pingvínovy hlody z cesty přes Německo:

„V Německu je takovej ten... Berlín.“

„Jaká řeka má 100 kilometrů? Nějakej Hamburg?“

 „My pojedem trajektem? Ty vole, vždyť nabouráme do Dánska.“

„Doufám, že se ten trajekt s náma nepotopí, protože Husu by žádnej záchrannej kruh neunes‘. Ale ne, Husa není tlustej. On je jen pořešenej jinak.“

Okolo devátý večer jsme dorazili do Sassnitz - Mukranu. To je německý přístav, odkud následující den vyplouvá náš trajekt do Švédska. Vystoupili jsme na parkovišti, prošli jsme lesíkem a za chvilku už nás do tváří šlehal studený vítr z Baltu. Postavili jsme si stany přímo u pláže mezi borovicemi, které nás měly ukrýt před zraky členů pobřežní hlídky (rozuměj kozatý Pamely) a před pokutou za neoprávněný stanování. Páč to by byly jiný prachy.

 

3. 7. 2017 pondělí  

Ráno plný slunce, chladnýho moře a teplýho písku za kalhotkama. Nebo trenclama. Záleží na osobních preferencích. Lidi se probouzí, vylézají ze stanů, procházejí se po pláži. Přidávají svoje šlápoty k čerstvým otiskům pneumatik v písku. Ráno tudy projížděl teréňák, ale asi po nás ještě nejdou. Byli to popeláři. Takže v klidu, Pingvíne, jsme mimo ohrožení života. Akorát hnízdo kulíka, který jsme našli na břehu, to mělo docela těsně.

Zkoumáme pobřeží, hledáme mušle a pěkné pazourky. Havran a jemu podobná zvěř z nich vyrábí harpuny. Vašek zkoumá moře a skáče do vln pro čúzu-medúzu, kterou tam zahlédl. Přinesl jí na břeh. Je to podivné stvoření, člověk má pocit, jako by držel hromadu slizu, která se mu rozpadá v rukách.

Jdeme se projít po pláži. Dál a dál na jih. Bosá chodidla máme otlačená od pazourků. Mušle, pírka racků, medúzy vyvržené na břeh, rodiny s dětma. Všude ve vzduchu je cítit sůl a němčina. „To saje.“ Natürlich.

Náš pobyt na pláži jsme slavnostně zakončili skokem do mocných mořských vln. Teda ne úplně skokem. A na moře je ta voda podezřele málo slaná, zeptejte se Pingvína, ten o tom něco ví.

Kačenka pravidelně kontroluje čas a hlásí, že bychom už měli jít. Blíží se poledne. Trajekt jede ve tři. Balíme, jíme, odcházíme do přístavu.  Po jedný hodině všichni sedíme na svých místech v autobusu, připraveni k odjezdu. Vašek s Ájou jde pro lístky. Vrací se. S úsměvem na rtech. Bez lístků. Ujel nám trajekt. Měli jsme totiž jet v 13:00, né ve 3. Což byla vážně smůla, protože Plivač si už do denního harmonogramu závazně poznamenal „15:00 - vyrážíme trajektem“. Ale obraťme list. Ve 23:00 další pokus. Takže máme aspoň spoustu času na obhlídku nedalekých křídových útesů, kam nás Maruš se Zdeňkem ještě zavezla, než začne řidičům povinná přestávka.

Bylo krásně, sluníčko svítilo. Cesta k útesům byla dlouhá akorát tak na jeden vtip o malé modré kuličce (to znamená pekelně dlouhá, pozn. očitýho svědka). Když jsme se pokochali útesovýma panoramatama, co se do nás vešlo, proběhlo hlasování, jestli se začít vracet lesem zpátky k přístavu, nebo sejít až dolů pod útesy. Demokraticky se rozhodlo pro návrat lesem, takže jsme samozřejmě museli tou nejstrmější cestou sestoupat dolů na pláž, ať si to pořádně užijeme, protože kdy budeš zase moct sjet po zadku několikametrovou písečnou strž, že jo. Ale jinak pohoda. Procházka po pláži, rozmluvy s  důchodcema pídícíma se po jantaru a tak.

Když Pingvín s velkou slávou objevil schody z pláže zpět do lesa a my se po nich vydali, začalo pršet. Všichni bez plášťenky byli za chvíli promoklí na kost. A jak řekla Fidora, pláštěnku mělo jenom těch pár ignorantů, co neposlouchali Vencu, když u autobusu rozhlašoval „Pláštěnky si neberte, pršet nebude.“

Sled následujících událostí, jak je vylíčil Aleš ve svým na minutu přesným deníku:

17:30 začíná pršet

17:40 silně prší, čekáme pod stromy

18:15 schováváme se v dřevníku

18:20 Venca: „za chvíli to přejde“

19:30 pořád prší

19:45 Martin: „už to přestává“

19:45 nepřestalo

20:00 musíme vyrazit

20:05 nález kartonů (deštníky po českým stylu, pozn. očitýho svědka. A Hejkal cestou ještě výhodně pokoupil kilovku nanukáče, kterej následně celej sežral svojí kreditkou.)

20:15 přestalo pršet

20:20 Venca: „už nezačne“, vyhazujeme kartony

20:25 zase prší

20:50 přestává pršet

21:00 příchod k autobusu, převklíkáme se, pasová kontrola

Nakonec jsme to teda stihli. Akorát jsme ještě těsně před naloděním ztropili povyk s chybějícím lístkem pro Kačenku. Venca ji totiž ve své zchytralosti zapomněl zapsat na seznam pasažérů. Paní za přepážkou už se tak moc těšila, až se nás zbaví, že nám vytiskla načerno novej a jeli jsme. Na trajektu si každej zabral fleka podle osobních preferencí. Na výběr byly pohodlný sedačky v kině a poněkud stísněný kotec pro psy. Takže hádejte, kde skončil Hejkal.

Přírodní krásy v okolí Sassnitz, Mukranu, na Rujáně a v NP Jasmund – Vašek Bartuška

Baltské moře. Vypadá trochu jako mísa s nudlema. Líně se převaluje. Vlny asi tak jako u nás na rybníce Svět. „Jé, vono to nejni slaný!“ Ale no tak, trochu to slaný je. Moře nemoře. Písečná pláž nehostí žádný opalující se německý kočky, ani tuleně ani jinou větší zvěř hodnou lovcovy pozornosti. Dalekohled a kulovnice tedy můžou zůstat v batohu. Prozatím. Sledujeme tedy ptactvo. Racek letí zleva doprava. Rybák letí zprava doleva. Kormorán se potápí za rybama. Tolik k místní ornitologii. Pláž je ovšem pro nás suchozemce zajímavá i tak. Hromady šutrů všemožných barev plní nejeden batoh. To se zas autobus nadře. Pralovci obrábějí pazourky. Neradno kolem nich procházet. Nebezpečí úrazu pětikilovým šutrem! Moře vyvrhlo nějaký to podvodní kvítí = chaluhy s plovacíma stélkama, mrtvý medůzy, peří z racků a všemožný škeble. Ochutnáváme medůzu – slaný želé s příchutí rybiny. No, jed jsem i lepší věci. Mušle plní mnohé kapsy. Pro babičky, kámoše ze školy atd. Voda je dosti chladná. „Vlezeš tam jako kluk a vylezeš jako holka“. K průzkumu podvodní fauny nás to tedy dvakrát neláká. Při procházce málem zašlápneme kulíka. Zděšeně prchá, zanechávaje nám svá čtyři kropenatá vajíčka napospas. Ani chcíplý platýs nalezený v písku se netváří příliš společensky a tak ho necháme věčně hladovým rackům. Kolem moře se nachází i nějaká ta flóra. Pichlavá máčka, pichlavá jehlice a podobná verbež. Kdepak rajčata nebo alespoň brambory. To je jen slanomilný hrachor zde a smil písečný tam. Ještě navíc kuřinečka pryšcovitá. Co ta má společnýho s kuřincem, to mi hlava nebere. Tolik k botanice.

Odpoledne navštěvujeme místní bombu – NP Jasmund. Je tvořen parkovištěm, bukovým lesem se zaručeně prastarým dolmenem, křídovými útesy, pláží a okolním mořem. Shora z útesu sledujeme mravenečky na pláži. Aha to jsou lidi. No tak nic. Za nima. Útesy jsou opravdu vysoké. Sjíždíme a seskakujeme v místě, kde došlo k sesuvu půdy a tak je sklon svahu o něco menší než 90 stupňů. Někdo po nohou, někdo po hubě. Jsme dole. Nad námi se tyčí bílá stěna. Kde se tu vzala? Poslechněte si o tom pohádku. Bylo nebylo, před 80ti milióny lety, v době, kdy se po pevnině proháněl strejda Tyranosaurus, byl tento libý kraj pod hladinou moře. Pramoře bylo mělké a voda teplá. Kam ta voda mezitím zmizela? To se mě neptejte, páč to nevim. Někdo jí ukrad? Vypařila se? Vypili jí? Pingvíne, kde jí máš? Kdo ví. Mělké zálivy pramoře se hemžily praživotem. Prakoráli prakorálovali, prahvězdice se plížily pranocí a přepadaly nebohé praškeble, praježovky chrastily praostny, praplži plžili, pramlži mlžili, amoniti a belemniti si protahovali chapadla. Zemský ráj to na pohled. Voda v zálivu byla hustě plná všelijakých mikropotvůrek, které měly vápenité domečky a schránečky a krunýřky. A pak umřeli. Moc jich umřelo. Umírali milióny let. Padali na dno. Do bahna. Do zapomnění. A tak není dnešní křídový útes ničím jiným, než hromadou mrtvých zvířat. Čest jejich památce! Konec pohádky. Dole na pláži píseček nehledejte. Je to pláž pazourková. Kopčem s Mamutíkem by se tu asi podělali radostí. To by bylo pánové oštěpů, hrotů na šípy, pěstních klínů! Smůla, už jste pod drnem. Pazourky vypadávají ze stěny. Lidem na hlavu. Mají roztodivné tvary – srdíčka, zadečky, prsíčka. Co si ctěná libost žádá. Ty s dírou skrz jsou kouzelný. Nazývají se „Hühnergotter“ a jejich použití je v zásadě dvojí. Buď vlastníte drůbežárnu, cpete je slepicím do hnízd a ty pak chrlí vejce jako kulomet. Anebo jste prachsprostý civilisti a jenom si něco přejete. Novej auťák, ženu, zmrzlinu nebo tak něco. Pak zašeptejte přání skrze otvor v kameni a zajisté se vám splní. Tolik místní magie. Z útesů vypadávají i četné zbytky vymřelé podmořské fauny, kterou lze při troše lezení po kolenou a hrabání se v kamení též nalézt. Ostny ježovek (válečky s dolíčky), výlitky ježovek, mořské houby (kuličky s dolíčky), kousky korálů (takový divný cosi) a vnitrokostry belemnitů zvaný „Donnerkeil“, což jsou údajně zkamenělý blesky, co bůh Donar metal na Zem. Věřej taky ty němčouři všemu ... A když vybaveni silnou lupou prohrabete asi tak 4 tuny šutrů, můžete podle místních znalců najít i kousek jantaru (pravěká pryskyřice) velikosti špendlíkový hlavičky. Ale klídek, někdy jsou prej i trochu větší. Na útesech hnízdí kolonie jiřiček. Tady asi bydlely předtím, než si to postavily na národnim výboře v Třeboni. Na nejpokálenějším místě stěny se nachází další místní atrakce – sokolí hnízdo. I s živým sokolem. No nekupte to! V moři plují labutě. Pro ty, kdož je krmí u nás na rybníce rohlíkama, je to trochu podivnej pohled, ale jiný kraj, jiný mrav. Jasmund forever!

 

 

Expedice Norsko 2017 - ep.1