Články

Expedice Norsko 2017 - ep.7

Expedice Norsko 2017 - ep.7

A je tu sedmý (a poslední) díl vyprávění z našeho putování po zemích norských - švédský ostrov Saltö a cesta zpátky.

19. 7.  – 20. 7. Ikealand, here we go! – Radka Francová

A tak jsme jeli. Spoustu mostů. Ostrovů. A tunelů. Tohle asi nebude Maruščina oblíbená destinace. Zatím to spíš vypadá na trojitej bypass. Projedeme? Neprojedeme? Pro jistotu kontrolujeme na Wikipedii rozměry každý díry, kterou se chystáme projet. Pomalu se přikrádá večer. Jsme tu. Parkujeme na ostrově Sälto. Je to přírodní rezervace, takže se tam nesmí stanovat. Na nás si ale nepřijdou. Budeme spát pod širákem. Na písečné pláži s borovicema a porosty něčeho, co vypadá jako hlávkovej salát. Palmy došly.

S nocí konečně přichází tma. Je to trochu nezvyk. Sedíme u ohně. Vaříme. Povídáme. Lidi se postupně vytrácejí a ulehají ke spánku. U ohně jsme nakonec zůstali jen 3 – já, Hejkal, Hop. Hejkal se snaží vyvařit sůl z celýho Baltu. Pořádně přitápí pod kotlem, láme větve na oheň a všechny budí. A prudí. Zůstali jsme vzhůru celou noc. Po tom, co jsme ve 4 ráno sežrali plnej kotlík ovesných vloček (což by Havran jakožto důsledný bodybuilder a uznávaný výživový poradce samozřejmě ihned odsoudil), se už stejně usnout nedalo.

4:05 Hejkal začíná vařit Pu-erh. Říká se, že tenhle shnilej sennej nálev, kterej podle všeho popíjeli už čínští císaři, povzbuzuje činnost mozku a pomáhá při únavě. Teda když toho nevychlastáte 3 litry. To má pak zhruba stejný účinky jako krystalickej kofein.

11:00 Zkouším usnout. Nejde to, a tak jen ležím, poslouchám svoje rychle bušící srdce a snažím se nemyslet na nevyhnutelnost vzniku srdeční arytmie.

Kolem poledne jsem to vzdala a začala s Hejakalem vařit hodobožovej oběd. V dnešní nabídce bylo knedlo vepřo zelo s vychlazenou plzničkou. Vařit sváteční oběd na jednoplotýnkovým plynovým vařiči byl trochu voser, ale vzhledem k tomu, že jsme byli ještě oba lehce zdrogovaný, nám to šlo rychle od ruky. Víčko od ešusu místo porcelánových talířů – a voilà! Jako od Bohdalky.

Celý den jsme strávili na  pláži. Koupání, slunění, polehávání a sběr mušlí. Kluci šli rybařit na ostrůvek s příznačným názvem NO TEXTIL ISLAND. Naháči si ale ve svých záležitostech nepřáli být nikým rušeni, a tak se museli stáhnout. Snad příště.

Když se i Pleco uráčil vstát, mohla propuknout vařba. Těžko se to popisuje někomu, kdo to nikdy nezažil. Stručně řečeno se jedná o nejvýznamnější kulinářskou i společenskou událost v sezóně. Všichni pozvaní hosté se sejdou, sesypou na hromadu všechny zbytky, ze kterých se následně uvaří co nejvyšší možný počet rozličných chodů a všechno se to sežere. Vyhrává ten, kdo  odpadne až po dezertu.

Radši jsem rychle zmizela jako pára nad kotlíkem s moravským vrabcem a vločkama, abych ty smrady nemusela čuchat. Vydala jsem se lovit kraby. Podle očekávání jsem při první příležitosti zahučela po pás do vody a popálila se o  medúzu. A krab mi stejně zdrhnul.

Když jsme zahladili stopy po všech těch kulinářských nepřístojnostech, který se tady odehrávaly, vrátili jsme se zpátky k autobusu a vyrazili na cestu do švédskýho přístavu Trelleborg.

Vsuvka o přírodních poměrech ostrova Saltö – Vašek Bartuška

Hnedka po příjezdu, ještě než jsme rozložili spacáky do borůvčí, přines už Kryštof igelitku mušlí a hlásil, že vyfotil rybu a hvězdici. Tady se nám bude líbit.

Saltö je jedním z asi miliónu ostrovů a ostrůvků tvořících souostroví Blekinge. Mají tady biosférickou rezervaci UNESCO a to zejména proto, aby se tu v mělkých chráněných zálivech mohly vytírat ryby a taky kvůli tažným ptákům, kteří se tu s oblibou zastavují cestou na jih.

Kousky pobřeží jsou tu písečný, ale většinu tvoří žulové skály a balvany. Šutry porůstá pod vodou prales chaluh a řas, který je plný života. Zelení krabi všech velikostí mávají hrozivě klepety, svijonožci se tajuplně skrývají ve svých domečcích s pevně zavřenými dvířky, slávky, hvězdice, platýsi, střenky, telínky, všemožné rybky a kdovíjaká ještě pobřežní verbež. Matěj s Havranem toužili ochutnat ústřici, a tak se málem poblili. Někteří další se intimně seznámili s medúzou talířovkou obrovskou, jejíž žahnutí jsou „velmi silná a nebezpečná“, avšak „za normálních okolností není její žahnutí smrtící“. No, vzhledem k tomu, že dorůstá údajně až průměru 2 metry, byli zdejší jedinci naštěstí úplní drobečkové. Jojo, doma na gauči by se nám to nestalo...

21. 7.

Do přístavu jsme se dostali někdy k ránu. Stoupáme na palubu trajektu. Noha mi po včerejším medúzím žahnutím natekla do tak obřích rozměrů, že jsem ani nemohla dopnout botu, a brněla, jako kdyby v ní celou noc pobíhali mravenci nadopovaní Pu-erhem. Došla/doskákala jsem po schodech spolu s ostatníma a svalila se vyčerpáním na sedačku v kině, kde seděli neméně zmožení cizozemští důchodci věkový kategorie 70+ a chápavě se na mě usmívali. Až na jednu nerudnou stařenu, který hrozně vadilo, že jsme položili na smrt nemocnýho Matěje Suchana přes několik sedaček, aby mohl v klidu zemřít. Místa bylo i tak všude dost, ale ona musela sedět zrovinka tam. Rozumná řeč s bábou nebyla, takže jsme jí poslali někam, za což jsme si vysloužili označení „špinavých prasat“. To sedlo. Naši prcci v čele s nikým jiným než se sourozenci Babuljakovými mezitím na chodbě objevili soutěž pro děti ve věku 3–8 let, takže ani okamžik neváhali a hned se pustili do vyplňování kvízu o podmořským světě. Jako odměnu za svoje úporný snažení získali papírový větrníky, se kterými pak vítězoslavně pobíhali po lodi.

V poledne se trajekt konečně prodral neproniknutelnou bílou mlhou a zakotvil na dojčáckém pobřeží v Mukranu. Německo nás tradičně přivítalo přívalovým deštěm, ale tentokrát už jsme na nic nečekali, vytáhli pláštěnky a vesele pochodovali směrem k pláži, kde jsme před pár týdny stanovali. Déšť po půlhodině ustal a my jsme se mohli věnovat plážovým aktivitám jako stavění hradů z písku, koupání v moři a  vaření oběda.

Maruška nás ještě zavezla k těm samým křídovým útesům, který jsme si minule kvůli náhlýmu slejváku nestačili pořádně užít. Tam jsme se mohli ničím nerušeni věnovat lovu pazourků, zkamenělin a pídění se po jantaru. Už už to vypadalo, že nechutně zbohatnu, ale ukázalo se, že to, co jsem pokládala za  prastarou pryskyřici, byl jen vodou obroušený úlomek láhve od piva. Škoda.

Z výzkumné archeologické práce nás vytrhla Maruška, která už na nás netrpělivě čekala na parkovišti. A tak nám nezbylo nic jiného než vydat se na  cestu k domovu. 

Jsem si vědoma toho, že každej projekt, do kterýho tečou prachy z ministerstva, by měl končit nějakým vysoce odborným výstupem. Proto jsem pyšná, že i naše práce má výsledky, se kterými se můžeme pochlubit: Pingvín opravdu sepsal scénář k Losmanovi. Hejkal se umyl. A Fidora není těhotná.

Tak zas někdy.

 

Expedice Norsko 2017 - ep.7