Články

Expedice Norsko 2017 - ep.6

Expedice Norsko 2017 - ep.6

A je tu šestý díl vyprávění z našeho putování po zemích norských - NP Dovrefjell.

Dovrefjell – Radka Francová

15. 7.

Valíme se rychlostí blesku na severozápad. Maruška the pirát silnic to pořádně vohulila, takže jsme se cestou ještě stihli zastavit u nejstaršího dřevěnýho kostela v Norsku. Vedle nás zaparkoval autobus plnej Čechů. Zdeněk odborně rozpráví s řidičem. Ostatní vyskakujou ven, obdivují kostel a kličkují mezi náhrobky („nemůžeš jen tak jít na hřbitov a neukázat českej styl“).

Po další půlhodině zastavujeme na odpočívadle u řeky – našem dnešním nocovišti. Prostě romantika. Šplouchání vody jemně podbarvené řevem kamionů a jedné neukázněné ukrajinské rodiny, která tam o půlnoci začala stavět stan. Na naše poměry docela idyla.

16. 7.

Dnešní ráno za mě 10/10. Při mytí nádobí od snídaně mi uplaval ešus. A taky jsem se uvěznila na záchodě, kterej se otevíral na kreditku (na mojí kreditku ne, takže jsem byl v lese – pozn. Vency). Ten koncept mě popravdě uchvátil – i když nemáte na kontě ani korunu, pořád si tou kartou můžete aspoň vytřít p...l. Skutečně kuriózní.

Nasedáme do autobusu a vyrážíme na poslední úsek cesty do Dovrefjellu. Ovšem tentokrát bez tradiční mezizastávky v Kiwi mini pris, což většina osazenstva snášela velmi nelibě. Zásoba kečupu a kjeksů se povážlivě ztenčila. Atmosféra hustá skoro jako Tyttebærsyltetøy, nejbrusinkovatější brusinkové marmelády na trhu čtvrtý cenový kategorie.

Z autobusu vystupujeme někdy před polednem. Všichni hned berou útokem recepci hotelu, kterej stál osamoceně u parkoviště, kde jsme zastavili. Poslední výspa civilizace. Poslední možnost poslat pohledy mamince. Dál už nás čekají jen kopce, vítr, přeháňky, ukrutná zima a… „Pižmoni? Co to je?“ Nejvýstižnější odpověď by asi zněla „Pleco s rohama a kopytama“. Člověk by to do těch chlupatých, kravám podobných zvířat neřekl, ale tyhle bobánci patří mezi nejnebezpečnější savce Evropy. Naučný panely podél cesty varují, ať se k nim nepřibližujeme na vzdálenost menší 200 metrů. Když k nim přistoupíte o něco blíž, tak se vás ještě hlasitým funěním a hrabáním kopyt snaží varovat. Při vzdálenosti menší než 50 metrů prej už ani nemá cenu zdrhat. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Vlečeme se do kopce. Jde to ztuha. Lazaret se zase rozrostl. Johanu bolí achilovka. Matěje Šnečka bolí z Fidory v krku. Matěje Suchana bolí z Fidory v uchu. Fidoru bolí z Fidory hlava. Do toho se přidávají přeháňky. Hledáme rovný místo, kde bychom mohli urychleně zřídit tábořiště a schovat se do stanu. Což může být v horách docela problém. Zvlášť pro Husu. Ten nenajde rovný místo pro stan ani na rovině, viď? Nakonec jsme zakempili kousek od řeky. Ať maj rybáři radost. Stejně nic nechytí, amatéři.

Pár lidí jde chytat pižmoně na protější břeh. Nebo spíš plave, viď Vašku? Přes řeku totiž nevede žádnej most, takže musíme brodit. Vašek s Kryštofem na zádech si to namířil těsně nad největšíma peřejema, vodu po pás. Martin, který vyrazil za ním, se seknul v nejsilnějším proudu a už deset minut se nehnul z místa. Nakonec pro něj Venca musel doplavat. Já s Danem brodíme v místě, kde se řeka mírně rozšiřuje a proud není tak silný. Za náma Prokop a Adam. Sušíme kalhoty, lížeme si rány, pokračujeme dál.

Ty mokrý hadry a fialový prsty u nohou za to stály. Našli jsme je. Za kopcem se pase celá rodinka. Dlouhá hustá srst jim září v krásným instafriendly protisvětle. Uleháme za kamením na vršku v úctyhodné vzdálenosti. Vytahujeme dalekohledy. I oni nás po očku pozorují, ale zůstávají v klidu. Pokračují ve svých oblíbených činnostech. Leží a pasou se. Pomalu. Dlouho. Rozvážně. Sem tam zvednou mohutnou hlavu a vystaví tak na odiv svoje mohutné rohy. Nejde z nich strach, spíš respekt. Úcta k něčemu pradávnýmu, napůl zapomenutýmu, tajemnýmu a majestátnímu.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi. Nebýt toho, že vůdce stáda začal být nervózní, funěl, pohazoval hlavou a všelijak nám naznačoval, abychom už vypadli, zůstali bychom tam s nimi celou věčnost. Rozloučili jsme se a přebrodili řeku nazpátek.

17.7.

Na tomhle místě by se slušelo podotknout, že jsme víceméně všichni postupně upadali do stavů mrzutosti, trudomyslnosti a absolutní nečinnosti. Což bylo s největší pravděpodobností zapříčiněno zimou, která zalejzala za nehty nehledě na četnost vrstev (no dobře, měl jsem na sobě všechny hadry světa, ale chodil jsem bos! – pozn. Vency). Dost možná v tom značnou roli sehrála i skutečnost, že fosforeskující marmeláda z Kiwi a další psychotropní látky, který celou dobu dodávaly Havranovi nepředstavitelný množství energie, došly. Až na ojedinělé vycházky za sběrem parohů nebo lov pižmoňů zůstávali mnozí přes celý den zalezlí ve stanu nebo v norách důmyslně zakrytých pláštěnkou proti větru. Dokonce i Pingvín se stáhnul do ústranní. Začala se vážně projevovat:

citová deprivace

„Rezignuju na život!“ (Fidora)

ponorková nemoc

„Pingvíne, vypadni z toho stanu!“ – „Nemůžu, venku civilizace.“

beznaděj

„Venco, co budeme dělat zejtra?“
- „Nevim, asi jako dneska.“
- „Takže přežívat v nicotě, kde jsou jen samý kopce, šutry a bažiny.“ (Pingvín)

hlad

„Co jsi měl dneska k snídani, Pingvíne?“
- „Bídu (vločková kaše).“

a v neposlední řadě úzkost z přetrvávajících nepříznivých povětrnostních podmínek:

„Ku*va! Hurikán!“ (odposlechnuto u Pingvínova stanu zmítajícího se v náhlým poryvu větru)

A tak.

Zdálo se, že snad jen jedinýmu člověku nic z toho neubíralo na dobré náladě. Ba naopak, čím víc vypadali ostatní rozmrzele a zádumčivě, tím širší a zářivější byl jeho úsměv. Nezničitelnej, nevyčerpatelnej a neodraditelnej doktor Houp. Nejenže si na dnešních pochůzkách po okolí nahrabal nejvíc parohů, kostí a obratlů ze všech. Po tom, co se všichni zpruzení a prokřehlí tou svinskou zimou vraceli do tábora, Hop, sršící elánem a nadšením, si procházku ještě asi tak o deset kilometrů prodloužil. Takže se už vlastně ani nikdo nedivil, že zatímco si všichni po uši zabalení ve spacácích s úlevou oddychli, že už se nemusí nikam trmácet, Hop celej večer strávil zkoumáním mapy a plánováním trasy na další den. Kam jinam než na Snohettu, nejvyšší horu celýho parku. Nutno přiznat, že ani Hejkal nezůstával pozadu. Celou dobu mu s jiskřičkama v očích nahlížel přes rameno pevně odhodlán se k němu zítra přidat. Rozhodla jsem se jít s nima, a tak jsem si šla už odpoledne lehnout, abych se zítra zase neploužila jako mrtvola.

Polární expedice na Snohettu (17. – 18. 7.)

Probrala jsem se asi v deset večer. Hop byl spatřen, jak se ještě jednou dívá do mapy a kontroluje trasu. Panika. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Aha. Špatně si přečetli měřítko mapy. Z pohodových čtrnácti kilometrů je najednou zabijáckých osmadvacet Hmm. Další průser. Ája se koukala na předpověď počasí. V poledne se má na vrcholku strhnout sněhová bouře. Hotovej konec světa. Tak to pěkně děkuju, na to vám kašlu. Dobrou.

22:30 Do stanu vchází Hop s kulišáckým úsměvem na rtech.

23:00 Banda pěti idiotů vyráží na Snohettu. Hejkal. Husa. Hop. Adam. A já.

Bylo rozhodnuto, že  se s co nejmenším počtem krámů nacpaných do 3 krosen ještě v noci přesunem, co nejdál to půjde. Tam postavíme stan, přespíme, ráno nalehko vyběhneme na vrchol, vrátíme se pro věci a dojdeme zpátky do tábora, ještě než na Snohettě vypukne konec světa.

23:30 Hop jde v čele. V ruce hůl, na nose brýle, na rtech píseň. Vzadu jdu já. U huby pěnu, na patách puchýře, na duši stesk. Vprostřed kráčí Hejkal a jeho osobitý aroma.

Svým způsobem to bylo kouzelný. Nikde nikdo. I  vítr se někam vytratil. Božskej klid. Po třech týdnech bílých nocí se konečně začínalo aspoň smrákat. Ještě se sice neobjevila žádná hvězda, ale  pořád bylo dost světla na to, abychom nemuseli zapínat baterky. Jenže komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Asi po hodině pohodový chůze (rozuměj mýho sprintu) jsme narazili na problém. Na půltunovej chlupatej problém. Na celý stádo půltunových chlupatých problémů. Rozvalovalo se na pěšině asi 50 metrů před náma. Hlavně v klidu. Pomalu couváme zpátky. Budeme je muset obejít. Třeba tamtudy, okolo těch velkých kamenů nalevo. To je zvláštní. Už jste někdy viděli takhle chlupatý kameny? Skutečně kuriózní.

Pak jsem dostala dvojitej infarkt. Poprvý, když Husa zatleskal, aby zjistil, jestli se kámen zvedne. Podruhý, když se kámen zvednul. Ani ne 20 metrů od nás. Víte, ne vždycky se vám v životě přihodí, že  vám cestu zkříží stádo pižmoňů. Ale když se tak stane, zaručeně to  bude v jednu v noci v naprosto idiotským terénu, ve kterým se při běhu o život dobře zakopává. Adam mě galantně seškrábnul ze země. Naštěstí byli natolik rozespalí, zmatení a otrávení, že je ani nenapadlo nás pronásledovat. Uf, to bylo o chlup. Asi o můj, tři týdny jsou holt tři týdny. Ale to jen tak btw.

Od týhle chvíle jsme na každej podezřelej kámen tleskali a každej stín nedůvěřivě obcházeli velikým obloukem přes všelicjaký bažiny, což značně zdrželo náš postup. Kolem druhý jsme dorazili k turistický chatě s přilehlým dřevníkem. Otevřeným dřevníkem. To je ovšem výzva. Uvnitř to bylo poněkud stísněný, ne tak kvůli dřevu jako spíš kvůli šesti hasicím přístrojům, který visely na stěnách. Tady mají asi hodně velkej strach z ohně. Což je dost zvláštní obava, vzhledem k tomu, že jediná hořlavá věc v okruhu několika kilometrů je pižmoň.

Každej si zabral fleka na podlaze a ulehli jsme k něčemu, co se rozhodně nedalo nazývat klidným spánkem. Usnula jsem někdy nad ránem. Zdálo se mi, že nás nasranej správce chaty vyhání pryč. Takže už to ráno vlastně ani nebyl takovej šok, když rozrazil dveře zaraženej Nor s pádnou otázkou „Guys, what are you doin’ here? No co asi. Vaříme si snídani. Na plynovým vařiči. Pod všema těma hasičákama. Přeci.

Schovali jsme věci do nahonem postavenýho stanu a urychleně jsme vyklidili dřevník. Stejně už musíme vyrazit, jestli chceme stihnout dojít na Snohettu ještě před polednem.

Je to krutá cesta. Čím výš jdeme, tím víc mizí kameny a  přibývá sníh. Poslední stovky metrů vedou už jenom po sněhovým poli. Občas se boříme až po kolena. Tyče zaražené do sněhu, které vyznačují cestu k vrcholu, jsou už z poloviny zaváté. Mhouříme oči před silným větrem, který nám do obličeje vane kousky ledu. Řasy jako maličký rampouchy. Není vidět na 5 metrů a nedá se ani pořádně dýchat. Vážnost situace podtrhuje skutečnost, že Hejkal vyndává z batohu mikinu. Adam s Hopem jsou někde vpředu. Husa, který šel za námi, se úplně ztratil z dohledu. Ze sněhu už ční jen krátké kovové pahýly. Nechci si představovat, jak to tu musí vypadat v zimě. Mám strach. Nemůžu. Řvu na Hejkala, že už dál nejdu. Žádná odpověď. Buď mě neslyšel, nebo je mu to jedno.

Zničehonic se pár metrů před námi objevila budova radiopřijímače, kterou, jak jsme později zjistili, postavila na vrcholu norská armáda. Tam už na nás čekali Hop a Adam. Takže jsme to zvládli! Chvíli nato dorazil i Husa a mohli jsme dát dobyvatelskou samospoušť s mlžným výhledem do krajiny.

Sestup se mi už nezdál tak hroznej. Teda do tý doby, než Husovi sjela noha po kameni a zvrtnul si kotník. No výborně. To chci vidět, kdo ho ponese. Husa je sice jen „pořešenej jinak“, ale ani tak to nejni žádný peříčko, respektive husí brko. Ještě že tu máme študovanýho doktora Houpa i s lékárničkou, brýlemi a nezničitelně dobrou náladou. Tak se stalo, že díky Hopově péči a Husově odhodlanosti nenechat se zahanbit Norama, který v kraťasech a s dětma na zádech teprve mířili na vrchol, se nám podařilo doklouzat dolů, zpátky k vykutálené turistické chatě. Adam šel dovnitř obhlídnout situaci. Prej čistej vzduch. Správce se někam vytratil. Jdeme tam. Nasáčkovali jsme se ke kamnům. Ze stolu na nás vyčítavě hleděl formulář, kam všechny normální nesocky zaškrtnou, jakých služeb využili a hodí k tomu číslo kreditky. Což se nás samozřejmě netýká. Po tom, co nám všem otrnulo, začal Hop štrachat v kuchyni a vařit kafe. Adam si zálibně prohlížel polici se sladkostma. I Husa pookřál a začal ochotně radit norským turistům, kde najdou horkou vodu na čaj. No jasně, jako doma. Vypadli jsme dřív, než nám někdo stačil naúčtovat 90 noků za day visit.

Vyrazili jsme nazpátek. Husovi se už natolik ulevilo, že přidal do kroku, dohnal Hopa a začal s ním vést odborný chemický pindy, takže jsem se radši držela vzadu, abych  nemusela poslouchat nevyžádaný moudra o anabolických dějích. Do tábora jsme přišli včas, abychom stihli vyprávět o svých epických hrdinských činech.

Hejkal se ještě na dvě hodiny beze slova vytratil někam s Fidorou. Což bylo trochu podezřelý. Ale poněvadž se ostatní členové expedice šli umýt do řeky, tak to asi dává smysl.

19. 7.

K překvapení všech nás vzbudily sluneční paprsky pronikající přes tropiko stanů. Během dopoledne se teplota z „asi mi zamrzne mozek“ vyhoupla až na „bože, to je vedro“. Balíme a odcházíme. Ty největší trosky vyrážely napřed – Husa a jeho bolavej kotníček, Johana a její achilovčička, Sucháč a jeho bolavé ouško. Myjeme se v řece, skládáme parohy do busu. Odjíždíme.

Povinná zastávka v turistickým centru Dombas. Všichni se hrnou do Kiwi, odhodláni utratit všechny prachy do posledního noku. Nákupní horečka. Tuna marmelád, sýry, 3 litry vanilkový zmrzliny, nanuky, všelijaký další podivný sladkosti, pečivo, ovoce, 4 kila rejže jako suvenýr pro panímámu Havránkovou. S Hejkalem jsme si udělali piknik u kostela. Krytí vysokou hřbitovní zdí jsme každej stláskal jednoho tuňáka, hlavně aby to neviděl Tesák. S břichama a autobusem nacpaným k prasknutí vyrážíme do Švédska.

Adiós amigos.

Příroda doby ledový – Vašek Bartuška

Tak se tedy nacházíme v norském kraji jižní Trondelag. Zní to jako SNĚHULÁK a taky to celkem sedí. Průměrná teplota v červenci (nejteplejší měsíc v roce) asi tak osm nad nulou (když je sluníčko a vyjímečně nefouká ledovej severák). „Vaškůů, proč tady maj podzim v létě?“ „No comment.“

V NP Dovrefjell – Sundalsfjella přežijou jen naprostý magoři. Všechno je tu chlupatý a porostlý srstí. Zvěř, kytky, tráva i kameny. Neuvěřitelnej pižmokraj.

Horská tundra. Rula a žula. Prej je tu někde i dávnej zlatej důl. To to zlato dobejvali z ledu nebo co?

Hlavní atrakcí jsou tu kromě zimy v létě pižmoni. Pižmoň není „takovej malej ježek“, jak si někteří mysleli, ale chlupatá obrovcokráva s vostrejma rohama a nerudnou povahou. „They kill several people every year.“ – hlásá cedulka hned u vchodu do parku. Na mírumilovného býložravce slušnej výkon. No nic, jdem na ně. Pižmochové žijí ve stádech tak do deseti kusů. Běžný obsah stáda je jeden veletáta, menší táta, několikero matek a telat. To je základní pižmojednotka. Celý dny se pasou – na chlupatej trávě a  na keřích minivrb. Když se nacpou a je jim moc horko, vyhrabou si dolík do sněhovýho pole a tam půl dne leží a vesele přežvykujou. Večer se jdou zase pást. Malí si hrajou a kojí se od matek. Praotec hlídá. Když se moc přiblížíte, zvedne se, začne mručet a kejvat hlavou ze strany na stranu. V tu chvíli je, jak zpívá Dan Landa „čas vodejít“. Nechceme přece zvyšovat statistiku úmrtí, že. Jejich zvyk obsazovat na delší dobu hlavní cestu údolím mě také poněkud zneklidňuje. Vyjdete za roh kopce a „Kuk!“ – kdo myslíte, že se na vás kouká z deseti metrů? Když se na ně dívám leže na kopci, odvíjí se přede mnou děje dávno minulé. Takhle je tu sledovali pralidi před 10 000 rokama, ale to pouze v případě, že nebyli krátkozraký jako já.

Dle četných nálezů parohů soudě, žijou tu  i sobové. Ale jsou asi neviditelný. Ze sovy sněžné jsme nalezli pírko. Jednou ráno přeletěl nad řekou pod táborem moták pilich. Sem tam se objeví bělokur. V tundře hnízdí kulíci. Nejni to zas taková hitparáda, ale nejsme v amazonským pralese, že.

Zajímavá je květena. Stačí se jen sehnout k zemi a už je vidíte – koniklece, dryádka, lepnice, všivec, lomikámen, atd. atd., tři milióny lišejníků a mechů. Prý tu roste celkem 420 druhů rostlin. Aspoň maj pižmoši co žrát.

Expedice Norsko 2017 - ep.6